CO JE MANUÁLNÍ TERAPIE ?

Co je manuální terapie?

Tím je myšlena léčba, pro niž je základním nástrojem léčby ruka terapeuta. Většinou se jedná o přímý manuální kontakt, jak v diagnostice, tak v terapii. Manuální terapie (MT) je cílena na klouby, měkké tkáně (především fasciální tkáně a svaly) a popřípadě viscerální orgány. Manuální kontakt v sobě vždy spojuje přímé mechanické ovlivnění tkání (tlakem, protažením, vibrací,…) s reflexním vstupem (vkládání specifických informací prostřednictvím receptorů, uložených, především, ve fasciálních tkáních). Jedná se o jakousi „manuální, nonverbální komunikaci“ s pacientem, na niž organismus následně reaguje. To nám dává možnost pacienta léčit. A nebo mu také, nedej bože, přitížit.

Tradiční pohled

Tradičně pod manuální terapii spadají různé druhy masáží a manipulací. V osteopatické tradici se rozvinulo manuální ošetření kloubů, fascií (vazivové struktury) a triggerpointů (bolestivé spoušťové body). Na ně navázala viscerální terapie (manuální ošetření viscerálních orgánů) a ne všemi kladně přijímaná kraniosakrální terapie. Manuální terapie má také dlouhou tradici v medicíně mimoevropských národů. Svou obdobu má v čínské tradiční medicíně (například některé postupy navazující na akupunkturu), indické Ajurvédě a nebo v léčitelství přírodních národů.

Manuální práce v kinezioterapii

Manuální kontakt však také hraje zásadní roli i u terapií, které se pod manuální terapii tradičně neřadí. Například Vojtova reflexní lokomoce nebo specifická forma dynamické stabilizace. Tady dochází k přirozenému prolínání mezi manuální terapií a kinezioterapií (pohybovou léčbou). Manuální vstupy, společně se slovním vedením, zde umožňují zasahovat do posturality (mechanismy držení těla) a do motorických stereotypů. Jsou nezbytné pro nastavení a následné řízení atitudy (spoušťové polohy), jež je základem pro „formování“ posturální reaktibility. To vytváří předpoklady pro cílenou léčbu posturálních poruch a deformit.

Manuální terapie pohybového systému

V pohybovém systému pracujeme především s funkčními poruchami v přechodových zónách mezi tělesnými bloky a v okolí kloubů. Zde se jich soustřeďuje nejvíce. Druhou důležitou oblastí je práce s triggerpointy. Důležité je přitom znát a respektovat logiku jejich vzájemného provázání – zřetězení. Chybou je omezovat terapii jen na místa bolesti.

Viscerální terapie

Podráždění vnitřních orgánů může způsobit diskomfort v místě jejich uložení. Často se však hlásí projekcí bolesti do pohybového systému a ve svém „působišti“ mohou být klinicky němé. Toto někdy může být diagnostický oříšek. Topograficky je pro viscerální terapii nejdůležitější oblast břicha, doplňuje ji hrudník. V kontextu viscerální terapie se terapeut musí naučit napalpovat příslušný orgán („vzít jej do rukou“) a v případě potřeby uvolnit jeho fasciální obal, včetně tkání v jeho okolí. Výsledek někdy příjemně překvapí. Nácvik viscerálních manipulací je však pro terapeuty náročný.

Postavení manuální terapie v procesu léčby

Manuální terapie by měla být součástí komplexní léčby. Podle potřeby se kombinuje s úpravou režimu, stravy, případně s medikací. Vždy by měla být v souladu s pohybovou léčbou. Její využívání vyžaduje vzdělaného a přiměřeně zkušeného terapeuta. To se však většinou neobejde bez přiměřeného talentu a dlouhodobého výcviku.